S Ditou Pánkovou o boji s rakovinou prsu a mateřství.

V Moniel se snažíme šířit osvětu o důležitých tématech, které se dotýkají nás žen. Jedním z nich je rakovina prsu, což je téma o kterém by se rozhodně mluvit mělo. Přestože se s karcinomem prsu setkáváme spíše u žen nad 50 let, mladší pacientky nejsou bohužel výjimkou. Klíčová je v tomto případně prevence, včasná diagnostika a léčba.  Pro mnoho žen jsou prsa symbolem ženství a mateřství. Jak se tento náhled změní po prodělání rakoviny prsu? Je možné mít děti a kojit? Jak celá léčba probíhá a je ztráta vlasů opravdu to nejhorší? Na to jsme se zeptali mladé maminky Dity Pánkové, známe také jako @dituzka, které v roce 2019 diagnostikovali rakovinu prsu. Dita ji naštěstí zdárně překonala a souhlasila s tím, že se s námi o její příběh podělí.   

Dito, jak vypadal tvůj život před diagnózou?

Úplně normální, klasický život? Chodila jsem do práce, užívala jsem si život a byla jsem čerstvě zasnoubená, takže jsme plánovali svatbu.

A jak a kdy si zjistila, že s tvým tělem něco není v pořádku?

Moje babička měla rakovinu prsu, ale taky jí zvládla, přežila to a jednou takhle byla na nějaký preventivní prohlídce a přivezla mi letáček, ať si udělám samovyšetření. A já jsem si říkala, prosím tě, to si určitě dělat nebudu, já jsem mladá, to se mě netýká. No, ale pak jsem ležela jeden večer v posteli, tak jsem si říkala, tak si to ze srandy udělám, no, a samozřejmě, jsem si hned nahmátla docela velkou bulku. Tak mi to bylo divný a shodou okolností jsem šla druhý den k obvodní lékařce, takže jsem jí to řekla, ta mi vypsala žádanku, a tak jsem se objednala na mamograf. Samozřejmě to trvalo strašně dlouho. Objednali mě snad až za půl roku. Ale asi měsíc potom, když jsem se svlíkala, tak jsem si všimla, že už tu bulku vidím i pohledem, že se zvětšila. Takže jsem hnedka volala na mamograf, že potřebuju rychle přijít. Nakonec mě objednali a hnedka ten den mě vzali biopsii a sono mi dělali.

A co ti jako první problesklo hlavou, když ses dozvěděla tu diagnózu a čeho ses nejvíc bála?

Bylo to asi týden před Vánoci, co si mě zavolali, ať rovnou přijdu na onkologii a ať si s sebou někoho vezmu. Ale ještě ani to ráno předtím jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo být něco špatnýho. Ale šel se mnou tehdy snoubenec a paní doktorka mi hnedka mezi dveřema řekla, že to je rakovina a že se musí začít ihned. Samozřejmě první co… že nebudu mít vlasy a že budeme mít svatbu.

Jak probíhala ta léčba a co se dělo od začátku?

Hnedka druhý den po tom, co mi to paní primářka řekla, jsem měla první chemoterapii, a jelikož jsem chtěla zachránit vlasy, doporučila mi takovou chladící čepici. To byl popravdě šílený zážitek, protože máte hlavu pomalu zmraženou a vlastně mi to ani nepomohlo. Takže pak už na druhou chemoterapii jsem šla bez té čepice a oholila jsem si hlavu. Měla jsem osm chemoterapií, ale uprostřed těch chemoterapií se zjistilo, že ten nádor místo toho, aby se zmenšoval, tak se zvětšoval. Takže jsme žádali o jinou dávku chemoterapie a rovnou i o dvojitou dávku a k tomu jsme ještě dali biologickou léčbu. To naštěstí zabralo, pak byla operace a ozařování.

Co bylo nejhorší?

No, asi ty chemoterapie, protože jsem jich měla osm a chodila jsem, myslím, každý tři týdny, takže to strašně dlouho trvalo. Potom, jak jsem měla tu jinou chemoterapii, tak jsem přestala mít chuť, úplně jsem přestala cokoliv v pluse cítit, voda mi nechutnala, takže to bylo asi nejhorší.

Zhubla si, předpokládám…

Ne, právě, že jsem přibrala, protože mi ještě píchali injekce do břicha, aby mi uchovali vajíčka, abych mohla mít miminko, protože se nestihlo je zamrazit. Tím mi vyvolali takový umělý přechod. Takže jsem měla ještě návaly a vlastně jsem spíš přibrala.

A co okolí? Jak ti pomáhalo během té léčby?

Okolí bylo úplně super. On teda zrovna v té době byl covid a lockdown, takže jsme byli ve finále jenom doma. Ale všichni byli úplně super, všichni mi pomáhali, rodina a nejbližší kamarádi.

Co se dělo pak? Ty sis prošla celou tou léčbou a následovala nějaká rekonvalescence. Jak probíhala a jak dlouho trvala, než se plně zotavila?

No, poslední ozařování jsem ukončila v roce 2020 na podzim, ale ještě do dalšího roku do února jsem měla tu biologickou léčbu a pak jsem začala chodit každý tři měsíce na preventivní prohlídky. Teďka chodím už každý půlrok a vždycky mi dělají sono a jednou za půl roku mamograf. Teď co mám miminko, tak mamograf nemůžu mít, takže jenom sono.

Ty jsi maminka malého Olivera. Pamatuješ si ještě tu dobu, kdy ti lékaři nedokázali říct, jestli budeš moci mít děti a jestli budeš moci kojit?

Když jsem dokončila tu biologickou léčbu, tak mi paní primářka doporučila nemít rok děti. Tak jsme si říkali s manželem, že jo, že počkáme. Pak jsme se o to pokusili a ono se to podařilo hned napoprvé. Ale když jsme byli na první kontrole u gynekologa, tak jsme zjistili, že plod se přestal vyvíjet. Říkala jsem si, jestli nebyla chyba, že jsem víc netlačila na primářku, abychom zamrazili vajíčka. Pak mě i gynekoložka začala posílat na různý vyšetření, ale na ty jsem ani nestihla dojít, protože jsem zjistila, že jsem těhotná.

Jaký byl tvůj pocit, když jsi to zjistila?

Měla jsem vlastně strach. Měla jsem zpoždění třeba týden a nechtěla jsem si ani dělat test, protože jsem měla strach, že když tam ty dvě čárky budou, tak aby to dopadlo. Pak jsem měla největší strach, když jsem šla na první kontrolu u gynekologa, aby mi řekl, že tam je srdíčko a že bije. Ale to naštěstí bilo. Ale celou dobu, těch devět měsíců jsem měla strach, aby se něco nepokazilo.

Kromě toho strachu, sis těhotenství užila?

Jo. Já teda musím říct, že jsem neměla žádný nevolnosti. Zvracela jsem asi jenom jednou. Těhotenství bylo to fajn.

Oliver se narodil přirozenou cestou. Jaké byly začátky s kojením?

Mně nikdo nebyl schopný říct, jestli budu kojit, nebo nebudu kojit. Já jsem k tomu přistupovala tak, že když to nepůjde, tak se vůbec nic se neděje. Z porodnice nás pouštěli s tím, že jsem měla nejdřív přikládat k prsu a pak dokrmit, ale když jsem byla doma, tak asi během tří dnů se mi spustilo hodně mlíko, takže jsme tu umělou přestali dávat a teďka jenom kojím.

Kojíš z obou prsou nebo jenom z jednoho?

Kojím jenom z toho jednoho z toho zdravýho. To operovaný se mi vůbec nezvětšilo. I primářka mi řekla, že z toho určitě nepoteče nic.

Dobře si uvědomuji, že mluvit o té nemoci je velmi důležité. Kde jsi ty sama našla pomoc a někoho, s kým o tom můžeš mluvit?

Největší podporu jsem měla v manželovi, protože jak byl covid a byli jsme jenom spolu, tak jsem s ním řešila všechno.  Ale hodně mi pomohla i babička, která mi kladla na srdce, že to je jenom v hlavě, ať mám jenom pozitivní myšlenky. Na první schůzce na onkologii jsem dostala kontakt na psychologa, kdybych o tom problému chtěla mluvit s někým jiným. Asi půl roku po tom, co jsem ukončila léčbu, jsem ho navštívila, protože se mi honili v hlavě takový nějaký myšlenky a chtěla jsem, aby mi na to odpověděl někdo z jiný strany.

Na začátku si říkala, že ses nejvíc bála toho, že přijdeš o vlasy. Když to vezmeš zpětně, byl to ten největší problém?

Ne! Teď se tomu úplně směju. Byla fakt blbost kvůli tomu brečet, protože vlasy dorostou. A vlastně jsem si i užila to, že jsem měla krátký vlasy, nebo že jsem neměla vůbec vlasy, pak jsem měla kudrnatý. A v dnešní době, kdo by se styděl, tak jsou i paruky, který vypadají fakt dobře.

To, že sis prošla rakovinou, změnilo tvůj náhled a život a třeba i na mateřství?

Jo, určitě! Vážím si teďka každýho dne víc a ještě díky Oliverkovi, že se nám podařilo mít miminko, a že to snažení se netrvalo ani dlouho. Za to jsem fakt strašně ráda. Sice jsem si říkala po tom, co jsem se vyléčila, že úplně změním celej svůj život. Budu jíst jenom zdravě, ale to nejde. Na jednu stranu se člověk stejně tak trochu vrátí do svých starých kolejí. Samozřejmě dřív jsem se hodně stresovala kvůli každý malichernosti, což se teďka snažím nedělat.  

Změnila ta nemoc i to, jak vnímáš své tělo?

Jako, jo i ne.  Já jsem naštěstí nepřišla o to prso, zůstaly mi obě dvě. To, že tam je viditelná jizva, mi nevadilo, protože v podprsence ani v plavkách to vidět není. Ale třeba teďka to prso zůstalo furt malý a to, z kterýho kojím, se extrémně zvětšilo a je to vidět v každém oblečení. Ale zase si říkám na druhou stranu, že aspoň můžu kojit Oliverka, že to je vlastně zázrak.

Mám otázku na závěr, co by si vzkázala ženám, které si vyslechnou podobnou diagnózu nebo mají nějaké jiné závažné onemocnění?

Ať se o té nemoci nebojí s kýmkoliv mluvit, nebo pokud nechtějí mluvit s někým blízkým, tak pak ať vyhledají nějakou pomoc. A hlavně, aby mysleli na sebe, aby poslouchali svoje tělo, odpočívali a hlavně, aby mysleli pozitivně, protože si myslím, že to je pomalu polovina úspěchu.

My moc děkujeme Ditě, že se nám otevřela a sdílela s námi její příběh se šťastným koncem! Věřím, že bude inspirací pro mnoho žen v podobné situaci.

Celý rozhovor můžete také zhlédnout na našem YouTube kanálu Moniel:

Celý měsíc říjen s vámi budeme sdílet nejrůznější články na téma rakovina prsu a spoustu zajímavých a podstatných informací právě o tom, jak uchopit prevenci, jak na samovyšetření prsu, kdy chodit na kontroly a jak probíhají. Už teď is můžete přečíst článek o rakovině prsu a co vlastně znamená nebo zajímavosti o prsu, které vás jistě překvapí.

Každá žena by o svá prsa měla pečovat, znát je a hlavně nepodceňovat prevenci, protože ta vám ve výsledku může zachránit život!

Vaše Monika z Moniel